09.08.2012 11:02
(Raport, Markéta Hartlová, 9. srpna 2015)
Jakmile vpadne do kanceláře šéf, vyburcují se zaměstnanci i herci
ČISTÁ. Cesta do nedávné minulosti, i tak by se mohla jmenovat nová divadelní hra, kterou letos nastudoval čistecký divadelní soubor Tyl. Dle tradice ji poprvé představil domácímu publiku (premiéra se konala opět na závěr školního roku) a podruhé při zahájení Husových slavností v Krakovci. Hru „Tak, kdo k čertu odejde“ napsal Valentin Krasnogorov. Soubor tedy stejně jako před dvěma lety sáhl po ruském autorovi. A byť se hra odehrává v někdejším SSSR, nebýt jmen postav (Nikolaj Nikanorovič, Stěpan Semjonovič či Praskovja Fjodorovna) řekli byste, že prostředím je jednoznačně Československo v době totality. Předpokládám, že kdo zažil práci v podnikových kancelářích za socialismu, musí mít při sledování nové čistecké komedie pocit déjà vu.
Kdo jde z kola ven?
Běžný pracovní den v jednom běžném podniku. Kancelář odboru plánování spodního prádla, kde zaměstnanci sice ví, kde pracují, ale nikdo z nich netuší, co jejich odbor vlastně dělá. A už vůbec neví, co by měli dělat oni sami. A tak po uvaření ranní kávy zasednou za psací stroje, které uvedou do chodu jen ve chvíli, kdy kanceláří prochází šéf, vytáhnou pletení, noviny, knížku, lak na nehty, šachy důmyslně ukryté v šanonu... a snaží se nějak přežít dobu, než bude padla. Rutinní pracovní pohodu ale naruší zpráva z vedení. Odbor musí zeštíhlit, a tak jeden zaměstnanec musí z kola ven. Kdo to bude? To ať si rozhodne šéf. Obětuje svoji milenku Ljubu? Přesluhujícího Stěpana, svého bývalého šéfa? Sportovce Juru (teď před Spartakiádou)? Osamělou matku Marii (osamělou jen kvůli vyšším příspěvkům na dítě)? Angažovanou odborářku Praskovju? Nebo Andreje, který jako jediný v práci pracuje (což je podezřelé, vždyť jen kazí morálku kolektivu).
Alkohol sice na pracoviště nepatří, ale když je dneska MDŽ, tak si dáme skleničku. A nebo dvě...
U šéfa největší sranda
A právě v tuto chvíli dostává představení opravdový spád a komičnost. Bohužel čas rozhodování přichází až s druhým dějstvím. I první polovina má sice veselé momenty, ale působí příliš rozvlekle a utahaně. Postavy nemají tolik příležitostí se vyjevit a možná je to i důsledek toho, že je po většinu doby šéf na poradě.
Vedoucího totiž hraje Daniel Váhala, který je jednoznačně hlavním tahounem představení. Soubor tak vlastně sám bezděky naplňuje model fungování kanceláře. Stejně jako zaměstnanci, tak i herci ze sebe dostávají maximum právě ve chvílích, kdy je šéf na scéně. Například Dagmar Helebrantová jako Praskovja Fjodorovna v pracovní rutinně nijak nevyniká, ale jakmile přijde na pohovor s vedoucím, Danielu Váhalovi velmi zdatně sekunduje. Podobné je to i s ostatními. Nejvíce legrace si tedy publikum užívá ve chvílích, kdy herci překročí práh šéfovi kanceláře.
Povedená retro vyjížďka
Při předchozí Ženitbě se čistečtí ochotníci nechali inspirovat profesionály. Před nastudováním hry vyrazili do Prahy do divadla a po zhlédnutí Ženitby dokázali charaktery svých postavy snáze uchopit. Profesionální herci je navedli správným směrem a na představení to mělo pozitivní vliv. Stejná inspirace by prospěla i nové hře. I když se s ní ochotníci sžili vcelku dobře a jednotlivé charaktery hercům celkem sedí, přeci jen nemá představení takový šmrnc jako Ženitba.
Možná by pomohlo počeštění postav a v prvním dějství určitě i zásah do textu. Ostatně starší členové souboru musí mít z éry socialismu spoustu osobních postřehů, které by vlažnější momenty oživily. Škoda, že neměl soubor kvůli autorským právům volnou ruku. Mohl to být opravdový poprask. I tak se ale čisteckému Tylu retro vyjížďka do osmdesátek povedla a rozhodně neprohloupíte, když zavítáte na některou z repríz (případně si soubor pozvete do vaší obce). A nezapomeňte s sebou vzít své děti, protože pak se vám představení nepochybně protáhne i do třetího „domácího dějství“, kdy budete vyprávět vlastní zážitky na téma: Chtělo to tenkrát hodně úsilí, najít v práci nějakou práci.
