V nicnedělání měli herci volnou ruku

(Raport, Markéta Hartlová, 17. července 2012)

Máme hru, známe postavy, tak pro ně vybereme vhodné herce – tento postup možná funguje u profesionálních divadel, ochotníci to mají mnohem těžší. Čistecký soubor musí před nastudováním nové hry použít jiný model. „U nás to funguje tak, že máme počet lidí, který chce hrát, a podle toho hledáme hru. Letos chtělo hrát sedm lidí, tak jsme hledali hru pro čtyři muže a tři ženy. A pak je ještě problém najít takovou, která by lidem typově trochu sedla,“ říká režisér čisteckého Tylu Pavel Tintěra mladší.

Byl kromě správného počtu herců ještě další důvod, proč jste zvolili právě hru Tak, kdo k čertu odejde?

Je, dá se říci, současná. Personální otázky jsou stále aktuální a na mnoha pracovištích to pořád vypadá podobně jako tady, že se práce jen předstírá. I když byla hra napsána v roce 1979 a je zasazena do sovětských reálií, tak jsme z ní měli pocit, že je současná. Tehdy musela být naprosto k popukání. Jsme si vědomi toho, že to mladé generaci nemůže přijít až tak směšné, ale tu starší určitě osloví. Sledujeme to i z reakcí publika, kdy často zaslechneme: Jé, tak to přesně vypadalo u nás.

Dalo by se říci, že se starším členům souboru hrálo lépe, protože přesně věděli, jak to tenkrát bylo?

Ti, co to zažili, jsou v podstatě jen tři – moji rodiče a Tonda Hurt. Když jsme hru probírali, tak na tehdejší dobu vzpomínali a říkali, že přesně tak to bylo. Možná do svých představ vložili i své zážitky, protože při nicnedělání, kdy se každý v kanceláři musí zabavit po svém, jsem jim nechal volnou ruku. Ve scénáři bylo jen pletení svetru, ale to, že si někdo čte, další spí a podobně, si každý dělal po svém.

Většinu času jste na jevišti všichni, bylo těžké vymyslet scénu tak, aby se na ni vešly dvě kanceláře se sedmi zaměstnanci?

Vměstnat na podium téměř permanentně sedm lidí, zvláště když víme, že pak budeme hrát na Krakovci, kdy nemáme tolik prostoru, byl samozřejmě problém. Ale vždycky si poradíme a vymyslíme to tak, aby byly rekvizity jednoduché a skladné. Takže třeba pracovní stolky se dají snadno složit, jsou lehké a zároveň vypadají jako skutečný kancelářský nábytek.

V případě kostýmů asi stačilo zalovit na půdách?

Za ta léta už máme v divadle určitý fundus, ale je pravda, že si spoustu věcí všichni přinesli z domova. Oblečení měli ještě svoje nebo po rodičích. O to jsme to měli jednodušší než při minulé hře, kdy byly potřeba honosné kostýmy.

V souboru máte novou tvář, Kláru Rudolfovou, je také z Čisté?

Bydlí v Čisté, je to paní učitelka. Oslovili jsme ji, jestli by s námi nechtěla hrát a kývla na to. Myslím, že to byl kvalitní start. Jen máme trochu strach, co s ní bude do budoucna, protože všechny naše nové herečky, které do souboru přišly, do roka otěhotněly (směje se). Nejen vlivem těhotenství, ale i stěhovaní, studií nebo dojíždění za prací náš soubor teď trochu prořídl. A těch sedm lidi, kteří aktuálně hrají, je naše maximum. Ale už začínají dorůstat děti, takže počítáme, že se příští rok zase vrátí holky, které byly na mateřské. Divadlo je opravdu náročné na čas a kdo neví, do čeho jde, je pak dost překvapený.